Книжная полка Сохранить
Размер шрифта:
А
А
А
|  Шрифт:
Arial
Times
|  Интервал:
Стандартный
Средний
Большой
|  Цвет сайта:
Ц
Ц
Ц
Ц
Ц

Cesky jih a sumava v Lidove pisni : Т. 5

Бесплатно
Новинка
Основная коллекция
Артикул: 884570.01.99
Вейс, К. Cesky jih a sumava v Lidove pisni : Т. 5: архивная лит-ра xx в. / К.Вейс-:,1929.-100 с. - Текст : электронный. - URL: https://znanium.ru/catalog/product/2263671 (дата обращения: 18.11.2026)
Фрагмент текстового слоя документа размещен для индексирующих роботов
ЖСО OJ 0!b

о ШИШ

иа wens 1 9 9


                CE SKY JIH A SUMA


                V LI DOVE





Zapsal^ slovesne a hudebne upravil a v jubilejnlch letech 1928—1929 vydal

        Karel Weis



DIL PATY

VSECKA PRAVA VYHRAZENA

                     V PRAZE
        N/iR0D0H0SP0D.4RSKY SBOR JIHOCESKY
Ustfedi: Praha III, Riti^nd. trida c. 12

к. /г.

NA HOUSLlCKY HRALA

(Psdno 1927)

                                                                                  Niko ho nevolam, ka{deho pfijmu. . . .
(S piest’anskeho pranyfe.)


Za staradavna svobodnou divku, ktera se ,,dopustila“ anebo jinymi slovy „vdala se na polovic“, nebo „podnesla se“, stihl kruty trest. Pravo si ji pozvalo, zasedlo nad ni к soudu a vyneslo obvykly roz-sudek: pfifklo ji ,,housle“ a pranyf. V nedeli, kdyz se Iide z celeho okoli ubirali na hrubou, postavil ji musketyr ke kulu u chramovych dvefi, ruce a krk sevfel do ,,housli“ a tak musila neboha, hanbou hofic, vitat ,,zbozne“ pfichozi fikanim:
                                                  Nitam vas do kostela, jd jsem se dopustila, vitarn vas slovem bo^im, kam jd ty housle slo^im . . .


    Podivana na takovou pranyfovanou ,,dopustenou“ byla ovsem skvostnym pozitkem pro tak mnohou jinou, ktera v skrytu pachala tfebas take neplechy, ale na venek mohla se dosud honosit beziihonnosti. U pranyfe mela pfilezitost odsouzene dat pocitit pfed lidmi svou mravni ,,pfevahu“.
    Nejvetsi zajem о dopustenou jevil se, byla-Ii to divka ze zname rodiny, nebo krasavice, ktere ostatni za-videly. Ale dobry lid spokojil se i s kazdou jinou obeti. Jakmile se po mestecku nebo obci rozneslo, ze ta nebo ona bude u kostela ,,hrat“, v nedeli hrnuli se proudem zvedavci к stanku bozimu. A muzeme si domyslit, jak о nebohou brousili svuj hruby vtip, co vsechno musila vyslechnout od lidi, z nichz tak lecktery zaslouzil, aby stal na jejim rniste a ,,hral“, ne na houslicky, ale hned tfeba na poradnou basu.
    Co to bylo vlastne ty „houslicky ?“ Bylo to prkenko, ktere melo skutecn£ tvar housli. Vpfedu byly kulate otvory pro ruce a vzadu pro krk. Housle se rozeviraly na dve pulky a kdyz ,,padla“ prostrcila vztycene ruce a krk skrze otvory, musketyr housle srazil v tyle dohromady a uzavfel na zamek. Odsouzena byla tedy nucena, zapesti rukou drzet stale ve stejne vysi s krkem, nechtela-li se ponekud pfiskrtit. Trest, stat na pranyfi u kostela trval kolik nedёl, ovsem vzdy jen po dobu nedelnich sluzeb bozich, a jako zostfeni trestu platilo, kdyz odsouzene nebylo oznameno, kdy muka jeji budou ukoncena.
    Nemene trpky trest stihl vsak i svudce. Musil sedet vedle dopustene na ,,pfeslici“. To byla dfevena ,,koza“ о ctyrech vysokych nohach, na niz byl tramek, priseknuty nahofe po cele deice do ostreho uhlu. A na tento hreben posadili provinilce, a na nohy, volne dolu visici, zavesili jeste zavazi. Vedle potupy byl to tedy trest jiste hodne bolestny. I on musil vyslechnout mnoho pernych poznainek. Posmivali se mu, ze „osel sedi na koze“.
                                            Na pfeslici sedel, smutne na to hledel pacholik Foltynojic — to neudela vic . . .

    Na Stasich, о nichz tu v£tsinou pisi, byl pranyf pro dopustence na hfbitove, pfi hlavnim chramovem vcho-du, ktery je nyni zrusen. Veena skoda, ze pfislusne protokoly se zde nezachovaly. Bylo by se v nich naslo jiste mnoho zajimaveho. Bohuzel chasa rychtafe Wastla spotfebovala vsechny zapisy v budee na smetisti. Zbyly z nich jenom desky.

   Pravo pfifknout dopustene divce housle a svudci pfeslici pfisluselo rychtari. Ale ironie osudu zpusobila jednou, ze stachovsky rychtaf Josef Kortus-Kfen dostal se sam na pfeslici. Pisecky krajsky hejtman nafidil mu totiz, aby dodal urcite mnozstvi potravin a krmiva pro vojsko, ale pysny kralovak vyslovil se riSjak neuctive о pfikazu a neposlal nic. Zahy pfisel z Pisku zvlastni posel s dopisem, v nemz о dodavku dutklive bylo upo-minano.
   Coz to vsak bylo vsecko na rychtafe, jenz byl pfesvёdcen, ze se mu jako „kralovskemu svobodniku" nemuze pranic stat. A neposlal zase nic. Najednou objevili se na Stasich yojaci, sebrali rychtafe i s obecm'm pisafem Josefem Princem a odvedli je do Zdikova. A tarn s nimi pan vrchni provedl kratke fizeni: dal je bez dlouhych okolku posadit na pfeslici, na ktere pry musili vydrzet plnych deset hodin. Kdyz se vratili domti, vyfidili pry pfikaz vsemohouciho pana krajskeho bez odkladu.
   Nevypsal jsem tohle z zadnych ,,smolnych“ ani jinych knih, ale pfisel jsem na to pfi upornem patrani po davno zapomenute stare ceske pisni о ,,dopustene“, к vuli niz jsem sjezdil temef cely volynsky okres, od Na-hofan az po Bilsko za Bavorovem, az konecne na Stasich, kde jsem to mel tolik let nevedomky pfi nice, stara Hadamka po dlouhem vzpominani mi pisen tu doplnila tak, jak ji zde podavam:

U kostela stala, na houslicky hrala: „vltarn vas do kostela, ja jsem se dopustila, vitarn vas slovem bo^im, kam ja ty housle slo^lm?

slofjm-li pfed pajmamy, feknou mi: dobfe na ni!“

Slo%im-li pfed devecky, budou se mi smat vsecky slofjm-li pfed mladence, feknou mi: skoda vence, slojim-li pfed pacholky, vysmejou se mi holky,

   Kdy trestani dopustSncu bylo zruseno, nevi'm. Je tomu asi jiz davno. Ale vzpominka na houslicky a pfeslici uchovala se v n£kterych lidech pfece jen hodne dlouho. Tak zdikovsky pansky lesmistr Knorre, jenz teprve pfed tficeti lety sei na odpocinek, ulehcoval si vzdycky, kdyz ho nekdo dopalil, vybuchem: „Jen na pfeslici s chlapem, na pfeslici! ..
   Stesti, ze trestani dopustencu je uz davno zruseno. Mozna, ze by dnes bylo dopustenych pfed kostely vice nez zboznych v kostelich. A na druhe strane dluzno zase fici: skoda! Nebot mozna, ze by se vsem truhlafum a tesafum v republice skvele dafilo pfi femesle! . . .

CESTOU DO HOR


(Psd.no 1922)


Navimperskem nadrazf cekalo mne nepfijemne pfekvapcni: autobus do Hor Karlsperskvch pres tyden uz nejezdi - na horskych silnicich nesmi'rne zaveje — naledi — jizda na vysost nebezpecna — spojeni udrzuje se jakz takz postovskymi sanemi —snad pojedou zitra, avsak jiste to neni—az jak to dopadne s tim pocasim — a jestli do te doby delnici budou hotovi s prokopavkami zaveji    Pekne nadeleni! Je ledove mrazivy vecer, vitr sype mi bodave snezne krystalky do oci a ja tu stojim v tma-vem liduprazdnem nadrazicku bezradne se svymi ctyfmi zavazadly. Nesfastny autobus! Cele leto se о nem mlu-vilo, silnice se pilne rozsirovaly a upravovaly, cely kraj se tesil, ze konecne dozije se tak dlouho zelaneho spo

jeni se svetem, ja sam pocital bezpecne, ze mi usnadni moje zimni i letni pouti za ceskou sumavskou pisni-a ted', sotva ohromna ta obluda zacala jezdit, uz zase vypovida sluzbu. Zpropadeny zivot!
    Mezitim, co takto rozjimam, zlehounka, jako duch pfistupuje ke mne clovek. Kam pry mam namireno. Jestli pry bych nechtel jit pesky. On ze jde az do Hor a na Stachy mohli bychom jit spolu    Miij Boze, to je napad! Za takoveho necasu, za tmave noci jit sumavskymi lesy ctyri hodiny cesty, prodirat se navejemi, ktere sane must obji'zdet poli. Prohlizim si toho cloveka dukladneji. Vzbuzuje tak malo duvery, ze bych s nim nechtel jit samotou ani za dne. Patrne mne v mem kozichu ma za bohateho feznika — a ostatni si jiz domyslim. Dekuji mu za jeho nabidku a hledim, abych se co nejrychleji dostal z jeho dosahu--------
     Prespal jsem ve Vimperku. Vecer, jehoz nudy jsem se nejvice bal, ztravil jsem pfijemne ve spolecnosti mist-niho ridiciho ucitele pana Mikouska, s nimz jsem se seznamil pfi vecefi v hotelu ,,U hvezdy“, sidle vimperske ceske mensiny. Divi se velice, ze v tomto rocnim case odvazuji se do hor, abych sbiral lidove pisne a obyceje. Vysvetluji, ze je to nutno. Za lonske zimy zemreli mi na Stachovske rychte ctyri staff zpevaci, s nimiz nam ode-sly do hrobu snad cele poklady lidove poesie. Proto je radno neotalet, je nezbytno jednat rychle, aby se zachra-nilo, co se jeste zachranit da. A to, co bylo zachraneno od zaniku nebo zapomenuti, musi se znovu ozivit, musi znovu vniknout do vsech lidovych vrstev, v nichz vzalo vznik, musi se probudit laska v lidu к jeho vlastni pisni, aby se tak odvratil od nechutnych paskfivnych odrhovacek, ktere dusi jeho jiz jiz pocinaji otravovat. . .
     Slova moje dochazeji plneho souhlasu. Pan fidici tiskne mi uprimne ruku a s nadsenim slibuje mi pomoc ucitelstva----—----------------------------------
           Pfed vimperskou postou stoji sane a postilion Dobis, stary znamy, ochotne mi naklada zavazadla. Pocasi se za noci nahle zmenilo, nastal ,,vodmek“, snih povrchem roztal ale zase pfimrzl. Po naledi jezdi deti do skoly na svych ,,nejslich“ (dfevacich skozenymi svrsky) tak hbite jako na bruslich.

   „No tak, Ddbisi,“ povidam, „troufate si nine vytahnout nahoru az к tern Stadium ?“
   „Jen co se dostanem z mesta, pak uz to pujde,“ tesi nine postovsky panacek.
    Ovsem z mesta se dostat nenf tak snadno. Od same posty tahne se prikry nebezpecnv kopec az к lesu „Vod-niku“. S tim nejsou zadne hracky. Abych konini zbytecne nepfitezoval, jdu az na samy konec Vimperka, za ne-mocnici a sirotcinec, pesky. Zde teprv na pfikaz Ddbisuv nasedam, ale je mi pfi tom nevolno. Proti nam sjizdeji po silnici, naledim pokryte, zdikovsti formani s povozy nalozenvmi ,,polanfm“, a ac maji zadni kola uzavfena „na kocoura“, pfece jim fury „saruji“ az na samy okraj silnice, pod niz se rozevira hluboky uvoz. Staci, aby пё-ktery povoz о nas jen zavadil a je s nami zle. Proto jsem rad, kdyz vjizdime konecne do lesa ,,Vodniku“, z пёИог vesele vystupuje modravy kouf к zasmusenym nebesum. To drvafi pracuji о ,,probirkach“, hfejice se obcas na zazehnute chvoji. A udery seker ten-тё rozlehaji se posvatnym tichem v zimni spanek pohfizeneho velebneho hvozdu ------------------------------------------------------------------------------------------------    ,,Na tohle se podivaji,“ rozvazuje Dobis, kdyz na sklonu silnice mijime rozsahlou, starou а угогпё udrzo-vanou cihelnu, pfed kterou stoji mohutny kfiz s Ukfizovanym. „Na tohle se podivaji. Ten co tohle vsechno za-lozil, )’е§1ё pfed пё)акута padesati lety chodil s krusnou po poutich. Prodaval ruzence, modlitebni knizky, obrazky a podobne уёси Za пёкоНк let nahospodafil si kapitalek, zalozil si obchod, pozdёji toydrnicku, ktera znenahla rozvinula se v rozsahly prumyslovy podnik, a kdyz zemfel, zanechal dёdicйm ohromny majetek. Byl to с1оуёк do итоги pracovity, ale taky spravedlivy— a ke vsemu tomu mSl st£sti.“
    Tak jsem se zamyslil nad tim, co to je 5кёзй. Угротпё! jsem si na znameho spisovatele, jenz mi skarohlidsky licit згёзи jako cosi cife nedosazitelneho. „Згёзи udёla vzdy ten druhy,“ fikal mi. „Nam se vyhne na tisic honu. To mate tak, jako kdyby pfed vas postavili pytel piny cocky, v пётг pfimisena je jedina ёоска cerna, a ted vam fekli, abyste naraz, jedinym hrabnutim ruky tuto cernou соски z pytle vyloviL Je mozno to dokazat? Neni! A zrovna tak гёгко je dosici <h£sti.“
    Угротпё! jsem si take na bubenecskeho pekafe Vlacha, jenz pfed mnoha lety pekl po cele Praze zname a obli-bene dvoukrejcarove kolacky. Ten о эгёзи rozumoval {ез1ё drasticteji:
    „!хёзи leti neustale эуё1ет. Geniove pachti se za nim a nikdy je nedostihnou, zmiraji neuznani, v nedo-statku. A najednou to згёзи nahodou vrazi do vola, ten se ho chytne a ma vyhrano. Stane se bohatym, sfastnym с1оуёкет.“
    Nemel ovsem prosty ten pekaf veskrz pravdu. Je mnoho a mnoho 1ёс11, kdoz vlastni pili, neunavnou vy-trvalosti a svymi schopnostmi domohli se st£sti; ale uvazte, nejsou-li take takovi, jejichz stestf nedovede si ni-kdo vysvetlit, Iide, ktefi nikdy nic nedёlali, о nic se nesnazili, nez о to, aby nemuseli nic dёlat, nikdy nevynikali vlohami, a pfece domohli se blahobytu anebo vyznacneho postaveni. Do гёсЬ 5гёзи muselo opravdu vrazit--    Zvolna yyjizdime nahoru do vyse temef deviti set metru а запё leti nyni rovinou mezi kfesanovskymi poli. Zimy i эпёЬи stale pfibyva a Dobis vnucuje mi vlastni svou pokryvku, aby kolena tak nemrazila. Podel silnice chouli se fada bezlistych ,,zerabu“, dosud vsak р!пё оуёэепусЬ svymi глетпё1е cervenymi hrozny. Kvicaly se letos jeste nedostavily, jinak by z jefabin jistS nezustalo ani zrno.
    Silnice, dosud teir^f liduprazdna, pojednou ozivuje. Pfed nami fada dёln^kй prokopava vysoko navrstvenou эпёЬоуои пауё{, aby upravila cestu pro autobus.
    „Daji pozor,“ napomina mne Dobis, ,,je to prokopano teprv po jedne 51гапё, aby mi ze sani nevypadli.*¹
    Byl nejvyssf cas, ze mne Dobis tipozornil. 5апё kloni se nahle prudce na stranu, nohy zvedaji se mi tajemnou silou do vyse а гё1о se kloni nazad. V poslednim okamziku zachycuji se postranice. Ale uz jstne, bohudik, na dru-he зггапё. Dobis, ktery umi se svym parem zachazet, vzal pfekazku mistr^-------------------------------    Obrazy krajinne rychle se тёп!. Za пё}акои chvili jsme pfed hospodou ,,U sloupu“, kde silnice v levo od-bocuje na Р1апё, Kvildu a dale do Bavor. Tfi muzi, podle odёvu zfejn^ pohranicni horale, uhybaji do kramat-skeho reviru.
    „Vsimnou si jich dobfe,“ upozornuje zase Dobis. „To jsou paseraci z Fiirstenhutu. Odvazni chlapici, ale jinak, myslim, ani kufeti neublizi. Toho prostfedniho za Rakouska ctyficet dragounu honilo a pfece ho ne-dostali. Nedavno zahledl ho pohranicni straznik, jak s пар!пёпут batohem uhani na lyzich od bavorskych hranic do Cech.“
    „Stuj!“ гаЬппё1о to lesem.
    „To bych si dal,“ odpovida chlapik se smichem. „Ted nejde о to, abych stal, ale abych Ьёге1.“ A uz zmizel ,,financovi“ v tiboci.¹)-------
    Ocl ,,Sloupu“ pocinaje pletou se nam do cesty uz ,,smejckafi“. Jedni sjizdeji se ,,smejcky“ (rucnimi sanemi) nalozenymi dffvfm, druzi plahoci se s prazdnymi smejcky vzhuru ke kramatskemu reviru.
    Za neustaleho uhybani dospivame к nejvyssimu bodu vimpersko-zdikovske silnice, к byvale hajovne „U hospudky“. Odtud rozevira se po leve strane uchvatny vyhled do sireho kraje, pres zdikovskou ni'zinu kamsi ke Kralovu Kameni a Javorniku. Neskonale ptivabne vyjimaji se v tom zasnezenem dioramate vesnicky starobyle Stachovske rychty. Primo snive pusobi na vas ,,jednoty“ a myslivny, snehem beloucke, jak rozkosne obrazky zasazene do vazneho ramce Kralovskeho Hvozdu. A pfece, pfi vsem svem puvabu, kraj ten ve svem zimnim havu pusobi na vas dojmem truchlivym a tisnivym. Tezke, cernosede mlhy plouzi se v dali po horach, ty lesy, v lete tak huste, neproniknutelne, zdaji se vam temef pruhlednymi, statne kmeny jako tycinky smutne se zdvihaji ze sneznych plan! do vyse— a to ptactvo, jez v lete radostne ozivovalo cely mily ten kraj, zmizelo kamsi do dalekych, hostinnejsich kraju. Jen tarn nade mlynem havran hladem vysileny tezce snasi se к zemi, aby vyckal, az dobfi Iide smiluji se nad nim a hodi mu nejake to sousto. A ledovy, ostrv severak svisti zde, az to pronika kosti---------- •.
  „Ach, coz vy, Prazaci, vite о zime na horach! Jezdite na Spicak, do Zelezne R.udy, na Benecko, do ,,§pindlu“ a buhvi kam, kde mate hotely, boudy vsemoznym pohodh'm opatfene, kde se dobfe napapate a napijete, kde mate cesty prohazene, pekne upravene, kde jste jedm'rn slovem jako doma. Ale zajdete si jednou do hor, kam noha turistova nikdy nevkroci, podi'vejte se na takovy Zadov, Tejmlov, Javornik, Reckerberg, podivejte se do Churanova, kde jen tyce z kominu trcfci oznacuji chalupy pod snehem pohfbene, podivejte se do Oubyslavi, podivejte se na takovou zapadlou skolu, к niz ve snehu must se prokopavat tunel, aby deti se dostaly z ni anebo do ni. Do takovych koncin se podivejte— a pak teprv budete mit poneti о horach----------------------    „V tom Churanove stala se jednou rozjivena pffhoda,“ zacina Dobis, jakoby navazoval na moje myslenky. „Stachovsky policajt-vsak ho dobfe znaji - za mladych letvydal se jednou na cestu do Churanova, aby tarn na-koupil dfivi. Bylo to tehdy po velkych vanicich, ale policajt toho nedbal. Za pul druhe hodiny byl na miste, nesmir-ne se vsak podivil,kdyz Churanova nikde nespatfil. V domneni,ze sezmylil, brouzda se snehem dal a najednou-hups— leti nejakou dirou doth a po chvili tezce dopada na tvrdou zem. Kolem neho cira tma. Ve smrtelnych uz-kostech hmata kolem sebe, nahmata nejake dvefe, opfe se о ne celou tihou, dvefe povoluji a policajt leti zase z te diry ven. Byl v chalupe ,,u Honzu“— spadl kominem pfimo do „cerne kuchyne“.— Od te doby vystrkuji na podzim v Churanove ze vsech kominu tyce, aby uz nikoho nenapadlo lezt do chalupy kominem."²) —

    x) Zvlastni nahodou paserak ten zemfel kratce nato za okolnosti, jak jsem je zde prave vylicil. Dopaden ba-vorskym financnikem dal se na jitek. Zaznelo usecne „stiij!“ a kdyz paserak pres to pokracoval v uteku, tfeskla rana z pusky, ktera razem ucinila jeho zivotu konec. Byl 31 let star a pry velmi nebezpecny. Jmenoval se Pfibyl, ale ac mel ceske jmeno, byl pouhy Nemec, coz v techto koncinach Sumavy neni zadnou zvlastnosti. Tak na pf. pfijdete-li do vesnice Nove Hute (Kaltenbach), dnes tlplne nemecke, naleznete zde temef sama ceska jme-jmena, zejmena „Woldrichy", jichz je na sousedni Stachovskerychte (ovsem s ,,f“) a v okoli snad na sta. Vsak Klostermann dobfe vylicil ve sve knize „Odyssea soudniho sluhy“ potize, ktere nebohy vyslanec karlsperskohor-skeho soudu mel s dorucenim obsilky Voldfichovi na Stasich. Nove Hute jeste snad pfed padesati letybyly ceske. Ale duchovniho spravce maji zde podnes Cecha, dokonce cistokrevneho Hanaka, dp. Dominika Nakladala.Take v Novem Svete (Neugebau), hodinu odtud vzdalenem, je farafem Cech, vdp. Jan Patek. Podivuhodne je, jak tamni Nemci sve ceske duchovni pastyfe pfimo zboznuji. Loni (v cervenci 1928) byl jsem toho nahodou sved-kem. Vyjel jsem si v nedeli dopoledne s obcanem Stfeleckein autem do techto ztracenych koncin a dorazil jsem az do Noveho Sveta (1071 tn), kde jsem byl pfekvapen obrazem, ktery se mi tu naskytl. U kostela, v nemz prave koncily se sluzby bozi, stala fada spolkii s prapory a nemene nez ctyfmi hudebnimi kapelami. Na muj dotaz, co se to deje, dostalo se mi za odpoved, ze pan faraf Patek slavi petadvacetileti sveho knezstvi. Kdyz potom po chvili pan faraf, obklopen vsemi osadniky, vysel z kostela, malebne polozeneho na vrsicku, odevzdaly mu deputace kvetinove dary a doprovodily ho к farni budove, kde pfed nim potom spolky se sklonenymi prapory a hrajicimi kapelami defilovaly. Vyjev ten mne naplnil radosti a tesil jsem se mimo to i z toho, ze jsem mohl panu farafi, dobfe mne znamemu z navstev na stachovske fafe, osobne blahopfat. Jako muzikantovi vrta mi podnes mozkem, jak ti Nemeckove mohli v tech sporych osadach a rozhazenych jednotach sehnat lined ctyry ,,muzikbandy“.
    ²) Horale ve vysokych polohach chrani se pfed tiplnym zapadnutim tim, ze stay! pfes cele zaprazi huste tyce vedle sebe, jez opiraji sikmo о stfechu. Tyce obkladaji pak chvoji. Zapadne-li chalupa uplne, maji obyvatele jeji ko-lem staveni pfece volnou cestu a tim pfistup ke svym dfevnim i jinym zasobam.V chalupe je ovsem naprosta tma.

   Usmivam se divne te pfihode, mezitim co hbite sjizdime po tahlem kopcikolem lesa „Na hfebenach“ ke Zdi-kovu. Jedovaty vitr dorazi cim dal tim doterneji. Je tfeba utahnout se do kozichu tesneji, nebot tidy pocinaji opravdu jiz tuhnout. A pfede mnou „postovsky panacek", padesatilety Dobis, sedi na kozliku v lehkem sacku, s bavlnenym lacinym sateckem kolem krku, s letni cepici na hlave a tvafi se, „jakoby se nechumelilo“. Zininik ma furiantsky polozeny vedle sebe. Jen fajfku neda z ust, ta hfeje lip nez nejdrazsi soboli kozicli.
   Ted jsine se dostali na naledi, эапё se prudce rozjizdeji, kone klopytaji, rychle pfitahuje postilion brzdu, a uz Ifta sm'h od brzdy do vyse jako nejaky geyzir. Za chvili vypadam jako snehulak.
   „Hop, hop, hop — pusfte mne—“ ozyva se za nami volant.
   Dobis se dhlizi a rychle strhuje kone stranou. V tom uz kolem nas jako sipka projizdi smejcek, оЬгатё n-zeny mladym horalem.
   „Ten jede jako Hanspigl,“ povida Dobis. „Ale tohle vsechno nic neni,“ dodava. „To se museji podivat nahoru ,,k Jozefovum¹¹, kdyz svazeji dfivi s hor do udoli. To je podivana. To se ё1оуёки toci hlava, jak ty smejdky po pfikrem klikatem svahu leti. A jeden jediny с!о\-ёк fidi takove запё, dfivim р1пё nalozene. Stoji v pfedu, drzi se реупё ,,nosu“, a zady opiraje se о гогрёгак dava nohama smejcku зтёг. Jen ,,drapy“ v pfedu a v zadu svlak (svazek, ci ,,filec‘‘ polen, pfivazanych ге1ёгет ke smejcku) pomahaji mu ,,dfit“ (brzdit). Jde pfi tom vzdycky о zivot. Ztrati-li smejckaf vladu nad svym nakladem, je s nim zle. Nemalo uz jich tak ukon-cilo svou pozemskou pout. Ale jednou to dopadlo dobfe. Smejckaf si nalozil dva metry drivi, a aby mel vStsi protivahu, posadil si vzadu na svlak vlastni zenu. Ale пё}ак se pfilis na svou ,,starou“ spolehnul, smejcku tro-chu povolil a uz 1егё1 jako sipka dolua dole prime do potoka. Sfastnё dopadl. Smejcek se rozstfikl na jednu stra-nu а smejckaf seslozilna druhou. Sotva se trochu narovnal, jal se s narkem hledatsvou zenu, mysle nejinak, nez ze lezi nekde pod dfivim na padrf rozdreena. Alezeny nenalezl. и1гЫазе‘ка5тё1зА1сет lined nahofe. Zustala mu na ,,Ousniperku“. Z toho byla velka ,,sensace“ a mnoho smichu"--------------------------------------   Za feci projizdime Zdikovem. Оёи, v nejslatech, s serkovymi rukavicemi, гауёзепупи kolem krku, ubiraji se ргауё ze skoly a ihned se zenou za saijSmi.
   „Sedi, sedi, sedi,“ kfici о pfitrz na Dobise, prozrazujice mu nekainaradsky, ze ma „slepeho pasazera“.
   Ale slepy pasazer, hoch asi dvanactilety, nesedi, stoji podle тё na sanich, na nez mezi jizdou vyskocil a upira sve modre nevinne oci na nine, jako stareho znameho.
   „Co dёla vas Frantisek? Nepfijede sem na vanoce?Ja jsem Simku, chodil jsem s nim v lete na pstruhy a na raky. A vemte mne s sebou na Stachy, mam tarn cestu.“
   „Pojd sem dit£, tot se rozumi, ze гё svezeme, to by ses, Нп^ёго, v гёсЬ zav^jich nacapal.“
   A ciperny hoch с!1Шё zaujima misto v sanich---------------------------------------------------------   Копеспё jsme na Stasich. Ztёzka narovnavam zkfehle udy a ubiram se na faru hlasit se panu farafi Cechovi, svemu milemu hostiteli---------------------------------------------------------------------------------   Je ratio... Krajem рпзегпё svisu' эпёЬоуа vichfice a lomcuje эпёЬет zalepenymi okny meho pokojika ve sta-chovske fare. A jiz jsou tu dobfi Iide, varujici mne, abych se dnes neodvazoval zadne cesty do sousednich obci. Do zalozny nepfisla pry dnes ani рёйпа lidi jako jindy, a ti co pfisli, vypadaji pry az bёda-----------   Nepochodili varovnici. Metelici prodiram se po poledni jaroskovskymi pastvinami nahoru к ОиЬуз1ауё. Vudcem je mi pan faraf Cech, jenz ргаспё vyznacuje pfede mnou stopu v sypce ,,navjatem“ эпёЬи, pod nimz zrad^ skryvaji se potn^sila bahniska a vejvafiska------------------------------------------------------   Kdybych tak i ja spadl do пё}акёЬо toho komfnu! . . .