Нас было пятеро. Гедвика и Людвик

Karel PDL/kCEK

BYLO NAS PET

KLASICKA LITERATURA




КАР О
Санкт-Петербург

УДК 372.881.116.23
ББК 81.2 Чеш-93
    П49





      Полачек, Карел.
П49 Нас было пятеро. Гедвика и Людвик : книга для чтения на чешском языке / К. Полачек. — Санкт-Петербург : КАРО, 2023. — 352 с. — (Klasicka literatura).
      ISBN 978-5-9925-1635-7.
         Карел Полачек — популярный чешский писатель. Его оригинальный юмор, непосредственность и доброта оставят след в душе каждого читателя. Лучшие произведения Полачека вошли в золотой фонд чешской национальной литературы.
         Действие повести «Нас было пятеро» происходит в маленьком чешском городке начала XX века. Приключения и проделки пятерых мальчишек описаны так смешно, что не рассмеяться невозможно. Повесть «Гедвика и Людвик» — провинциальная семейная сага, события которой забавны и нереалистичны настолько, что порой доходят до абсурда. Если улыбка продлевает жизнь на пять минут, то чтение По-лачека — на год, не меньше!
         Неадаптированные тексты печатаются без сокращений и подойдут всем, кто изучает и любит чешский язык (уровень B2—C1) и чешскую культуру.



УДК 372.881.116.23
ББК 81.2 Чеш-93





ISBN 978-5-9925-1635-7

                               © КАРО, 2023
                               Все права защищены

Bylo nas pet



            1/2/3/4/5


    Do skoly chodi'm kazdy den kolem jednopatroveho domu, na kterem je stit s napisem Martin Bejval. A pod tim jest tiskacim pismem napsano: Povoznictvi a obchod uhlim. Ten napis je modre a cervene vymalovany a po obou stra-nach jsou zkri'zena kladi'vka, coz se mi velice libf. Ale jeste vice se mne li'bi' konska hlava, co je pridelana mezi dvema okny v prvnim patre. Kdyz jsem byl maly, tak se mne ta hlava nic, ale docela nic neli'bila, jelikoz jsem se ji bal. Ona ma porad otevrenou hubu a ceni' zuby. Uskliba se tak, jako by na mne neco vedela, pockej, ty kluku nezdarna, ja to na tebe reknu. Chodil jsem na ni zalovat, ze se v jednom kuse na mne sklebi' a ja ji prece nic nedelam. To ona porad zaci'na, at si to necha! Maminka mne musila chlacholit a pravila, ze ta hlava mne nic nemuze udelat, jelikoz je drevena.
    Ale to mne mohla rikat porad a ja jsem ji nechtel verit, jelikoz jsem byl desne hloupy. A kdyz jsem sel kolem Bejva-lu, tak jsem velice rychle utikal. Ja jsem si myslil, ze konska hlava pov^da na mne septem vselijake klepy. Nekdy jsem poslouchal, jak septa: Procs nejedl dneska polevku, takovou

3

dobrou polevku? Ja vim, zes trapil zrzaveho kocoura Honzu, jelikoz jsi mu pridelal na tlapky orechove skorapky, a on chodil po baraku a hlucne klapal a byl z toho velice mrzuty, jak k tomu prijde? Nevi's, ze citi bolest jako ty, nedelej mu trampoty. A kdo vydloubal sluzce Kristyne rozinky z va-nocky, he!
    Ja jsem pravil, ze to neni prauda a nech si to a zalobnici prijdou do pekla a certi budou do nich stouchat vidlemi, aby nezalovali. Ale ona se porad sklebi a porad neco septa tichym hlasem, vsak ja popadnu klican a bacnu ji, aby se nesklebila.
    Nycko vsak uz jsem velky, procez jsem chytry a vim, ze konska hlava se mne neposmi'va, ona to dela jen tak a ja jsem se s ni skamaradil. Kdyz jdu do skoly, tak ji pra-vi'm: Nazdar! a ona taky pravi': Nazdar! Na jare se mne pta, budou-li dneska kulicky nebo se bude hrat tyckrle. Nebo se snad bude na hristi prohanet meruna, a tudiz mne na-pomina, abych nezapomnel micudu napumpovat. Ja na to pravi'm: Dekan, nezapomenu! V lete by chtela vedet, co bude s koupanim. Jestli se jde dneska ke Kalhotam, nebo ke Klobouku. Na podzim by chtela jit s nami poustet draka nebo delat ohnicky a v zime delat snehulaka nebo sankovat nebo na kluziste. Ja vidim, ze by s nami chtela chodit, ale ktery hoch by chtel chodit s drevenou konskou hlavou, at si zustane, kde je.
    A skolu mame peknou novou a my mame taktez pana ucitele Veselika, on nosi zlate brejle a o prestavce ji housku a cte si v kni'zce, a kdyz vidi nezdobu, tak ulozi trest, jemu

4

je to fuk. O prestavce byvame na dvore a nekteri zaci desne rvou a ja taktez. Na tom dvore nas jednou vyfotografoval pan Potucek, co se dobre uci' a davaji pozor, ti sedeli v prv-ni rade, pan ucitel sedel uprostred a prespolni zajici stali a koukali se. Ja mam tu podobenku zaramovanou a visi nad pohovkou, co si na ni nesmi nikdo sednout, jenom teta An-dela, co po ni budeme dedit, a ona to vi', procez ma na nas desneho vzteka. Procez se posadi a kouka se velice prisne. Vedle mne sedi' Eda Kemlink, co s ni'm chodi'm, nalevo pak Pata Karel, co s ni'm vubec nechci chodit, on je zalobni'cek, zaluje, nic si nevyzaluje. A nikomu nic neda, protoze je la-komec, ale sam loudit umi. Ale prijd si!
    Kdyz nase maminka ten obrazek uvidela, tak se smala, ze mam na hlave sesulku jako papousek, a rikala, ze jednou budu mit peknou pamatku. Tatinek brucel, ze se za hlou-posti vyhazuji' peni'ze a ze to nebude trpet. Jeden, povi'dal, nevi', kam dri'v, a vy se tu nechate vypodobnit. Ucitele, po-vidal, si mysli, ze jsem milionar, jim je hej, maji sve jiste, ale mne lidi neplati. „Tak uz nebruc," pravila maminka, „bruca-ku. A nekaz di'teti radost."
    „Uvidi'm, jak se mne odslouzi'," pravil tatinek a sel si lehnout. On vzdycky po obede spi a to si prikryje oblicej Narodni' politikou, aby nan nesly mouchy.
    Pan ucitel mne chvalf, ze se chovam mravne a ze mam dobrou hlavu, procez mu nosi'm sesity domu. Pi'smo mam nejlepsi z cele tridy, vnejsi uprava pisemnych praci velmi uhledna. Pi'su krasneji nez Kolorenc Frantisek, co je prvnf ve tri'de, ale casto schazi, ma skrofle a taky mel priusnice.

5

Ja si pfinesl ze skoly vsi, mel jsem jich plnou hlavu. Nikdo nemel tolik vsi, ani Zilvar, co ostava v chudobinci. Maminka pravila, ze si musi' zoufat, a cesala me. Nasi fikaji, ze pujdu na studije, abych byl panem a nemusil pakovat bedny jako tati'nek. Nas Ladislav, ten nejstarsi, taky mel jit na studije, ale neslo mu mefictvi a koufil retka. Tak mu vzali studenta do domu, aby s ni'm opakoval, ale Lada stejne nic neumel, kradl v krame bonbony a rozdaval je doucatum, aby s ni'm chodily. Tak ho vyzdvihli ze studiji a dali ho na kupectvi do Mostu, aby se naucil nemecky. Zpocatku se mu to nelibilo a psal, aby ho zase vzali domu, ze uz bude delat dobrotu, a aby mu poslali ucebnice, ze se bude soukrome pfipravo-vat do vyssi tfidy. Tatinek mu odpovedel, mily Ladislave, to by tak hralo, mel jsem s tebou uznani dost, na mne pen neroste, ted je s ucenim utrum, a uslysim-li na tebe stiz-nost, vezmu hul, az se vyuci's, da-li Panbuh, pfevezmes po mne kvelb. Ja jsem to psani nesl na postu, ufedni'ci tam razitkovali, az to bouchalo, to se mne libilo. Tak se nas Lad'a spokojil, poslal domu pradlo, k nemuz bylo pfilozeno psani, ze se mu kondice zamlouva, taktez pan sef je s ni'm spoko-jen, moji drazi, poslete mne pfilezitostne neco na pfilepse-nou, vsechny vas vroucne libam, taky Mancinku, zda taz uz umi chodit? Ja jsem to psani pfedcital nasemu kocourovi, co tomu fikas, Honzo? Zda se ti taktez zamlouva kondice? Avsak kocour nic nefekl, jenom se sklebil, lizal si bficho a pak vyskocil oknem, aby se vydal na toulky.
    Nasi si mysli, ze az budu velky, ze budu sedet na kan-celafi v teple, lidi budou pfede mnou smekat, ale ja budu

6

olizovat kolky. A budu si posflat pro parek. To se mi nechce libit. Nejradeji bych slouzil u Bejvalu za pacholka, nebot' bych nosil kozenou zasteru a v uchu bych mel mosaznou nausnici proti uhranuti jako Jakub, Bejvaluv celedin. Tak bych kracel podle vozu hezky zvolna a zesiroka, maval bych bicem a pro sebe si hvizdal. Nekolikrat jsem zkousel chodit jako pacholek Jakub a ted uz to umim. Taky pi'skat jsem se naucil, kone to maji' radi, ale musi' v tom byt smutna nota. Oni pak otaceji po koci'm hlavu a divaji se nan svyma kras-nyma, tmavyma ocima. Nekdy si Jakub zastrci nasadku do holinky a stavi se u Friedmannu na korauku. Nejdrive se podiva sklenkou proti svetlu, pak rychle prekoti do sebe korauku, zavrti' hlavou a udela brr! Tuhle se maminka divila, jak mi nalila kavu, tak jsem se na hrnek podi'val proti svet-lu, pak jsem se napil, udelal jsem brr! a jako bych si utrel vousy. Maminka se ptala: „Co to delas za ulicnictvi, ulicniku jeden ulicnicka, chces, abych na tebe vzala kverlacku?“
    „Nechci,“ odvetil jsem.
    Jakub je nemluva, s lidmi moc reci nenadela, jeho rec je hm, jo, tak, no, inu a podobne. Zato vsak rozumf konske reci a kone si pred mm museji davat pozor, aby se nepro-zradili. Pozoroval jsem, ze kdyz stoji pred kramem pana Friedmanna, tak si septaji, a ja vim co. Ze Jakub se odda-va alkoholu, coz skodi zdravi a vede ke skotactvi. Ja bych take rad rozumel konske reci a zadal jsem Jakuba, aby mne tomu naucil, ze mu za to dam svou sbirku nerostu. Jakub se smal a odpovedel: „Inu!“ Tak jsem mu rekl: „Nechte si to, kdyz jste takovy, a ja umim konskou rec sam od sebe,


7

abyste vedel. Prave pfed chvilkou jsem slysel, jak Lyska fekla Grosovatemu: Mame pana ochlastu." Jakub se jeste vi'c smal a fekl: „Tot!"

***
    Muj nejmilejsi pfitel se nazyva Bejval Antonin, protoze jsme s Tondou jedna ruka. Taktez si pujcujeme km'zky. On ma plnicky kufr indianek, jako jest: Morova rana v Praze, Vpad Pasovskych a Bi'la pani' rozmberska. Na jedne jest obrazek s napisem „Dvacaterak se obofil na kni'zete". Veliky jelen se jiz jiz chysta parohy probodnout kni'zete pana, vtom vsak jeho verny myslivec vystfelil smrtfcf ranu, ci'mz si zavazal knizete k vdecnosti. Taky ma Tonda sharkovky a kliftonek habadej. Vsecko ma, protoze pan Bejval nka, ze si potrpf na vzdelani a nelituje grose.
    Tonda ma pfevzi't povoznictvi po svem otci a sli'bil mne, ze by pak si mne vzal za pacholka. To by bylo pekne. Je-nomze sam Tonda nechce zustat doma, ale mini se odebrat do sveta, protoze je vynalezcem. On vynalezl takove palci-ve sklicko. Kdyz sviti slunce, tak ffka: „Dej sem ruku, ja ti neco ukazu, ale nesmi's se di'vat, protoze bys mne vynalez prozradil." Tak podrzi's ruku, chvilku nic, ale za chvilku za-fves bolesti a na ruce mas cerveny fli'cek. Tonda ffka, ze az bude velky, ze za ten vynalez dostane houf penez a koupi' si motorku.
    Jeho otec, pan Martin Bejval, je ze vsech nejsilnejsi. Ka-zdemu se postavi bez bazne, kazdeho pfepere. On mne pfi-pada jako Lamzelezo, Drtimosaz a Skopcenakopec, jak jsem

8

to cetl v jedne kmzce, co nam pujcuje pan ucitel ze skolm zakovske knihovny a musi se v poradku odvest, jinak rodice neb jejich zastupci to musej^ zaplatit. Jednou se pan Bejval z legrace pustil do krizku s panem Plachetkou, sladkem, co ma taky strasnou si'lu, on byl ve valce a vsechny nepratele premohl. Oni tedy zapasili, byli cervem, zhluboka dychali a pan Bejval prastil panem Plachetkou o zem, jen to zuchlo, on zna ty spravne hmaty. Vsichni se smali, pan Plachetka rekl: „Fuj, ty kujone!" a musil dat na pivo. V Sokole zdvihne pan Plachetka stokilovou cinku tahem, nikdo to po nem nedokaze. Procez chci take byti zavoznikem, abysem mel si'lu. Vsichni uhlavm nepratele budou prede mnou prchati, zachran se, kdo muzes. Nikoho se neleknu, treba by byl po zuby ozbrojen jako loupezni'k Horia, co chodil s Gloskou.
    Procez jsem rad, ze jsem hoch, jenom muzsky dovede vsechny nepratele pokorit, aby prosili o milost, ze uz to vi'ckrat nebudou delat. Holky se sice taky perou, ale nema to zadnou cenu, jenom se chechtaji' nebo breci'. Neumeji' si hrat, maji same takove pitome hry a chteji se vdavat. Ale zadny muzsky si je nevezme, protoze neni' s nimi zadna legrace. Kdyz si hraji na svatbu, tak zenicha dela zase jenom devce, pricemz se divne krouti' a spuli' usta, aby bylo videt, ze je zenich.
    Musi'te vedet, ze jsem byl ve velkem nebezpeci', ze zu-stanu holkou, nebot' kazdy kluk, kdyz se narodi', je nejdri'v douce a pak teprve hoch. Nosil jsem az do sveho ctvrte-ho roku holcenci' sukynky, protoze nasi ri'kali, ze se mu-seji' dotrhat. Byla to pro mne velka hanba, hosi se mnou

9

nechteli nic mi't a muj bratr Ladislav, co je nyni' kupeckym mladencem, se proto za mne stydel. Pamatuji se, jak jednou kolem naseho domu sli nejaci' pani a ja jsem stal na prahu a cucal jsem certlicku. Vedle mne stal Ladislav a taky cucal certlicku. A jeden z tech panu ukazal na mne a povidal: „To je hezka holcicka.“
    „To neni' prauda,“ odvetil Lad'a urazene, „nybrz je to kluk.“
    „Vzdyt nosi' sukynky, tak jakypak kluk?“
    „Tak se podi'vejte!" rekl Lad'a a zdvihl mne sukynky.
    Pani se smali a rikali: „A prece je to holka,“ a Lad'a na ne vyplazl jazyk, vzal mne za ruku a pravil: „Pojd domu!“ Ale to uz je davno, to jsem byl jeste maly, dneska jsem uz velky.
    Bylo moje velke stesti, ze se nam narodila Mancinka, skoda, ze jsem prave nebyl doma, protoze mne tatinek po-slal pro cihlicku kvasnic a rekl, abych pak sel na obed k stre-jdovi Emilovi a nevratil se az vecer. Kdyz jsem se vratil, tak byla u nas pani Stichauerova a chovala Mancinku zabalenou v perince. Mancinka mela docela maly oblicej, cerveny jako jablicko, a v perince vypadala jako vanocka. Pani Stichauerova pravila: „To je tvoje sestricka," a velela mne: „Rekni: Panbuh pozehnej!" Ja jsem to nechtel rici a maminka lezela v posteli a byla nemocna.
    Od te doby, co se narodila Mancinka, dostal jsem kal-hoty, a tak jsem se stal doopravdy klukem. Dopadlo to tedy se mnou dobre. Kdyz byla nase Mancinka docela mala, tak mela mi'sto nosu knofhk, a verte mne to nebo ne, dovedla si cucat palec u nohy. Kolikrat jsem to po ni zkousel, ale

10